Když sbírám, připadám si jako poustevník.
Po nikom nic nechci, nořím se do krajiny a hledám lék nebo potravu. Mizím z kontroly, kašlu na všechno. Netuším, kde mám telefon – možná začínám ztrácet paměť. Kdo jsem, kolik mi je? To není důležité. Kolik je hodin mi prozradí slunce.
Křoviny se pohybují, blíží se, pak náhle ustoupí a spojením dlouhých šlahounů vytvoří slavobránu. Procházím pradávnou svatyní, jak asi vypadá moje lidská tvář, postupuju dál a mám pocit, že nic neriskuju, že jsem pod jakousi ochranou mocností, které se tak mezi sebou dohodly.