Tohle léto mám dojem, vlastně i to minulé jsem cítila, že ke štěstí stačí pozorovat západ slunce nedaleko domova.
Kdysi jsem toužila objevovat neznámé prostory, narážet na hranice, překračovat je. Znenadání se ale dostavil pocit, jaký jsem nečekala. Pocit se nepředstavil přátelsky, nezaklepal mi zlehka na rameno, ale doslova mě ochromil, uštědřil mi políček. Už pár let odpovídám na obligátní otázku: „Kam pojedeš o prázdninách?“ celkem nudně: „Nikam.“ Niterný a bolestný pocit, že cestováním vykořisťuju naši planetu, si obvykle nechávám pro sebe, nechci lidem ubírat na radosti z cestování. Vždyť i já sama jsem ji kdysi prožívala velmi intenzivně. Netoužím po tom, aby mi někdo dával za pravdu. Vychutnávám si, že stojím stranou.
V posledních letech hranice zmizely, už nemám touhu je překračovat. Možná jsem vymazala některé hranice v sobě a vnitřní svoboda se rozlila do vnějšího prostoru. Dálky mi připadají důvěrně známé, zatímco neprobádaný svět leží jen pár kroků od domovních dveří.
Dostavila se nová vnímavost, nová imaginace.
Text o radosti z objevení vnitřního světa najdete zde.
