V hodinách francouzštiny jsem se učila slovíčko banlieue. Tehdy jsem ale bydlela v malém městě a žádné banlieue jsem si nedokázala představit. Na okraji městečka leželo sídliště Rybníček, kde stály čtyři šestipatrové paneláky.
Lidé, co žili v panelácích, byli šťastní. Nechyběla jim zahrádka nebo slepice v kurníku. Byli rádi, že mají ústřední topení a že je ke dveřím bytu doveze výtah.
Teď už vím, co slovo banlieue znamená. Bydlím totiž na banlieue. Jmenuje se Jižní Město a zabírá jižní cíp Prahy. Dříve se tady rozkládal hospodářský dvůr a na polích, kde stojí domy, se pěstovalo obilí. Minulost venkovského statku do banlieue stále prosakuje. Občas vidím bažanta nebo zajíce, meze jsou plné šípkových keřů, podél cest stojí řady ovocných stromů.
Chodovecký potok, úhledně svedený do koryta, vyskakuje z břehů. Uměle vytvořené retenční nádrže osídlily rodiny labutí, kachen a lysek černých. Banlieue Jižní Město znamená místo na jižním okraji krásy.
I když svým uspořádáním nabádá k rychlosti, dá se v něm žít pomalu.
