Nedávno se mi ozvala kamarádka, se kterou jsem nebyla v kontaktu přes dvacet let. A já se dostala před těžký úkol. Jak shrnout v e-mailu všechno, co se za tak dlouhou dobu, za téměř čtvrt století, přihodilo? Z jaké strany začít? Tak jsem zaznamenávala slova, která mi přicházela na mysl. S odstupem jsem se na ně podívala, věty trochu přeskládala a text byl poměrně rychle hotový a co víc – dával smysl.
Období žalu
Ačkoli se naše cesty rozpojily záhy, v období vysokoškolských studí, v dopisech, které jsme si vyměnily, jsem našla určité podobnosti. A tak si dovolím zobecnění, které se týká žen. Mezi 30. a 40. rokem přichází první větší krize v životě. Partnerská, pracovní, sociální. Klademe si otázku, kdo jsme a jestli doopravdy děláme to, co chceme dělat. Mnoho žen vyřeší tuhle palčivou a nepříjemnou otázku mateřstvím, často už druhým nebo třetím. Přichází období mateřské dovolené. Žena si dovolí na období několika let vypustit existenciální otázky, protože pečuje o život druhých a krizi odsune. Ona se ozve později, za dalších deset let, ale to už nastane období babičkovské, starostí o materiální zapezpečení dalších generací přibývá, žena sedí na kolotoči, ten je pořád roztočený a nelze z něj seskočit.
Jsem nikdo
Co když ale pro ženu mateřství není možné ze zdravotních důvodů, vzhledem k duchovnímu přesvědčení nebo čistě jako důsledek osobního rozhodnutí? Pak se krize přižene se silou hurikánu, všechno odnese, život převrátí naruby a zbydou jen trosky. Je to děsivý zážitek. Když jsem se snažila popsat tohle období ve svém životě nějak krátce a srozumitelně, přece jen jsem nechtěla, aby první e-mail přesáhl rozsah jednostrany, ohlédla jsem se zpět a vzpomněla si, jak jsem se tenkrát vydala novou cestou. Krizi jsem částečně přemohla tím, že jsem začala pracovat jako dobrovolník. Byla jsem najednou nikdo, bezejmenný řadový pracovník bez vizitky, který měl za úkol postávat na stánku a nenabízet žádné zboží na prodej, jen dobré myšlenky.
Dobrovolnictví jako cesta
Teď před Vánoci, jsem narazila na sociálních sítích na příspěvek o dobrovolnictví. Podle psychologů zlepšuje dobrovolnictví duševní zdraví, vede k lepší náladě, dokonce zmírňuje stres. Je to prosté. Čím více vlastního času jsme ochotni nabídnout pro dobrou věc, tím se cítíme bohatší uvnitř. Můžeme mrznout venku, ale poznáme lidi s podobným cítěním, se kterými si najednou rozumíme nikoli proto, že musíme, ale proto, že jsme se setkali mimo oficiální strukturu organizace, setkali jsme se jen na základě společného zájmu a cítění. Je jen málo lidí, kteří dobrovolnictví ocení. Většině budete připadat jako blouznivec, který neví co s volným časem. Mně připadá mnohem bláznivější nenávidět práci (i když dobře finančně ohodnocenou) a trápit se v ní každý den. Dobrovolnictví není cesta pro každého, ale je to jedna z možných alternativ, která vede k vyrovnanějšímu vnitřnímu životu.